"If you only read the books that everyone else is reading,
you can only think what everyone else is thinking."
-Haruki Murakami "Norweigan wood"

neděle 21. srpna 2016

Překonávání knižních bloků je vždycky trochu frustrující...

... každopádně nakonec se zdá, že to mám konečně za sebou a tudíž si tady uložím poznámky o posledních 3 knížkách, které mě zase trochu nakoply :)



Začala jsem hodně zlehka knížkou, kterou jsem ukradla mamince z knihovničky, když jsem u ní byla na návštěvě. Tou knížkou bylo "Kde se touláš, Bernadetto". Když se zpětně ohlédnu, byla to vlastně blbost. Ale blbost, která mě pobavila, kterou jsem si přečetla s chutí a která mě po dlouhé době v polovině nepřiměla k odložení.

Takže ano, pobavila jsem se. Je to příjemná letní oddechovka, nicméně není stupidní, tudíž váš mozek nebude během čtení trpět. Můj tedy rozhodně netrpěl! Bavilo mě, jak moc Bernadetta nezapadá mezi vesnické paničky a supermatky, které vídáte v amerických seriálech. I když mi její konání mnohdy nebylo sympatické, tak jsem s ní stejně nakonec svým způsobem souzněla, a to ani nemám děti. Myslím si, že je to bezpečná volba pro knížku, kterou můžete dát mamince k jakékoliv příležitosti. [2.5/5]


Bernadetta mě nakopla zpět do čtecího života, ale říkala jsem si, že pro jistotu ještě přečtu něco lehkého, ať ten začátek zase trapně nepřepálím. Shodou okolností jsem se po delší době rozhodla, že bych zase mohla začít randíčkovat, ale že si dám fakt velký pozor, ať se nezamiluju. V knihovně na mě vykukoval Levithan a jeho Slovník lásky, přišlo mi to jako vhodná volba.

Koncept této knížky je jedinečný - v krátkých heslech dostanete hrubé obrysy vztahu jednoho páru a už od začátku je jasné, že jim to neklape tak, jak byste normálně v knížce ozdobené srdíčky čekali. Velice mě nadchlo, že ani překlad knížce na originálním konceptu neubral - good work, Argo! Slovník lásky o tom, že láska je vlastně na prd. Možná si z toho teda odnesete úplně něco jiného, ale ve mě už jede cynizmus na plné obrátky (a také mé randíčkování skončilo dříve než začalo #trapas, možná jsem si tu knížku měla nechat, ať si ji pak přečtu znovu a připomenu si, že všechno hezké rychle uteče (a tak), sice to už s knížkou moc nesouvisí, ale je to můj blog, takže buďme rádi, že to alespoň souvisí se mnou) [4/5]

Skončila jsem knížkou, na kterou jsem se chystala už delší dobu. Taky mi "My nejsme my" ve čtečce strašilo od jara /protože už jsem vážně musela vypotřebovat ty poukazy od maminky!/

Kniha je o paničce Eileen, která vždycky toužila patřit do vyšší vrstvy a většina rozhodnutí se motá právě okolo tohoto jejího snu.
Do jejího života nakouknete už v ranném mládí. Na mě působila neskutečně nesympaticky a ráda bych ji dala pohlavek (nebo klidně i dva).

Nicméně víte co? Knížka se mi líbila moc. Byla hodně emotivní a zřejmě to bude tím, že se v rodině potýkáme se stejnou nemocí, okolo které se pak knížka motá a Matthew Thomas na to šel skutečně dobře, celý průběh je realisticky a možná i proto na mě tolik zapůsobil, proto mě do příběhu tak moc dostal a proto mě dohnal k slzám. Ani nevím, jestli bych tuto knížku měla komu doporučit, děj se odvíjí hodně pomalu, to mě dost často odrazuje, ale tady mi to nevadilo, zkrátka jsem se do jejich rodiny dostala a je jedno, jestli jsem měla všechny ráda nebo ne, rodinu si nevybíráte. [4/5]

Žádné komentáře:

Okomentovat